Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jelikož se blíží konec roku a přes Svátky je na metalovém bojišti zpravidla klid, hodí se provést inventuru a nadhodit nějaký ten zajímavý titul, na který se během uplynulých sezón zapomnělo. Jedna z takových zapadlých věcí, jež by si dle mého zasloužila větší pozornost, je i fošna „Degenerate“ od nadějných britských drtičů TRIGGER THE BLOODSHED, takže se tímto pokusím pozdě ale přeci tento rest napravit.
Kapela pohybující se v drsných končinách brutal death / grind core na sebe upozornila již v minulosti, avšak teprve na svém posledním díle dokázala rozehrát v úzkých mantinelech žánru něco víc, než jen jednotvárnou rubanici. Spolu s novým bubeníkem zřejmě přišel do kapely i čerstvý impuls a „Degenerate“ je proti předchozí, vcelku monotónní, a spíše typicky deathmetalové „The Great Depression“ o dost variabilnější. Stále dominuje brutalita, ultra rychlé sypačky a rozzuřeného medvěda připomínající vokál, nově ovšem kapela svůj základní deathgrind šikovně prokládá ne tolik rychlými a rytmicky zajímavějšími motivy, které, aniž by snižovaly celkový odpich, hudbu výrazně oživují.
Během skladeb se aktuálně více mění tempo, vystřídá se poměrně dost riffů, sem tam zapiští i nějaké to sólo a celkově je z tvorby Angličanů cítit snaha posunout se více technickým směrem. TRIGGER THE BLOODSHED jsou nyní na půli cesty mezi zuřivým a technickým death metalem, což je dle mého dokonce ta nejlepší fáze vývoje. Jejich nemilosrdný, ale zároveň přesný a precizně zahraný masakr navíc místy přesahuje do dalších souvisejících subžánrů, takže mohou zaujmout nejen ortodox smrťáky, ale i jiné extrémní muzice holdující publikum.
Ze všech skladeb těžko vybrat tu nejlepší, neboť „Degenerate“ je plošný, kobercový nálet. Pokud bych ovšem přeci jen musel, tak určitě kladiva jménem „Dethrone“,„De-Breed“ nebo „The Soulful Dead“, která vládnou takovou silou, že s přehledem zatlučou do země i takové borce, jakými jsou třeba BENEATH THE MASSACRE nebo DYING FETUS. Á propos tyto dvě zavedené firmy lze použít i jako vhodný příměr k tomu, co vlastně TRIGGER THE BLOODSHED provozují. Starším ročníkům, kterým uvedená jména nic neříkají, pak mohu Angličany popsat jako tvrdší, ostřejší, techničtější verzi deathmetalových praotců CANNIBAL CORPSE.
Album je našlapané, intenzivní, drtivé. Po čtvrté, páté skladbě si možná budete říkat, že by kluci měli trochu zvolnit, ale kdepak. Kapela to drtí po celou dobu do plných. Pouze půlhodinku dlouhá stopáž je ale únosná délka, takže problém s přesycením nehrozí. Plusem je i kvalitní, hutný, ale zároveň i čitelný zvuk, který v daném stylu taktéž nebývá pravidlem. „Degenerate“ je zkrátka brutální, ale ne primitivní a prostě a jednoduše baví. Pokud TRIGGER THE BLOODSHED vydrží nastoupený směr, tak z nich podle mě za krátko bude další respektovaná a kultovní ukrutnost, se kterou se budou poměřovat mladé, začínající kapely. Moc jim k tomu již neschází.
TRIGGER THE BLOODSHED vystihli správný poměr mezi technikou a zuřivostí. „Degenerate“ je nahrávka vražedná, nemilosrdná, ale zároveň i precizně zahraná a nenudící.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.